1/PROVOKATÉRKA
Mám řidičský průkaz už opravdu dlouho a řízení auta si po většinu času i užívám a přestože toho, díky divadelnické práci, najezdím opravdu hodně, vyhýbám se centru Prahy. Opravdu mi nepřináší žádnou radost posunovat se metr za metrem v kolonách, které nikde nekončí, abych nakonec zaparkoval na místě s cenou šplhající po celém dni k hodnotě nových bot. Osvědčilo se mi pohodlně zaparkovat na záchytném parkovišti na Zličíně a relativně pohodlně, ale rozhodně rychleji a levněji se dokrtkovat metrem do centra, do své hypno – ordinace.
Užívám si své spolucestující jako studijní materiál a přiznejme si, že to někdy bývá opravdu zajímavý zážitek. To, co se chystám vyprávět se přihodilo během jedné pondělní cesty. Bylo pošmourno. Dokonce lehce krápalo. V obličejích lidí rozmrzelost. Z očí se dalo vyčíst, že víkend byl skutečně až příliš krátký. Davy se valily do zastávky metra. Vrcholila ranní špička. Vlak najel do stanice a dveře se otevřely. Cestující se nahrnuli dovnitř. Ti šťastnější ulovili místo k sezení. Ve tvářích jim dokonce proběhl i záchvěv úlevy, že nebudou muset postávat. Většina nás ostatních se rozprostřela po celém zbývajícím prostoru vozu. Nikomu se nic nechtělo. Každý byl zavřený sám v sobě. Ve světě svých myšlenek a pocitů. Všechen tento stereotyp narušila provokatérka, která se prosmykla davem. Byla to starší paní. Elegantně oblečená, s jiskrou v očích a s úsměvem, který by mohl rozehřát i ledovec.
Nastoupila do přeplněného vozu těsně před zavřením dveří a hlasitě pozdravila:
"Dobré ráno, vám všem!" a usmála se od ucha k uchu. Ostatní lidé se na ni překvapeně podívali. Někteří se rozzlobeně zamračili, jiní se jen nechápavě dívali. Prolétla jim hlavou myšlenka, co je tohle zase za případ.
Paní se ale nenechala odradit a s úsměvem se rozhlížela kolem sebe dál. Lidé klopili oči. Nikomu se do komunikace nechtělo. Jeden mladík se dokonce zvedl a pustil paní sednout. Nebylo to ze slušnosti. Bylo to ze strachu, že by ho paní mohla oslovit a zaplést do rozhovoru. Paní si sedla a oči jí jiskřily po celém voze. Rozdávala se na všechny strany úsměvem, který občas přešel až do radostného smíchu, který byl tak nakažlivý, že postupně rozesmál i několik dalších cestujících.
Když vlak dorazil na stanici Smíchovské nádraží, starší paní vstala a oznámila: "Přeji vám všem krásný a úspěšný den. Nezapomeňte se usmívat, je to nejlepší lék na všechny starosti!" A s těmito slovy vystoupila. Vlak metra se rozjel a paní, která plula nástupištěm ven ze stanice ještě s chutí zamávala.
Ve voze bylo na chvíli ticho. Lidé se dívali jeden na druhého, někteří se usmívali, jiní jen nechápavě kroutili hlavou. Ale já už věděl, že ten den bude jiný, protože nálada v metru se změnila. Lidé mezi sebou začali mluvit. Život se rozproudil. Někteří se dokonce i pozdravili. Uznávám, je to trochu přežitek, ale já ho mám rád a často si ho neužívám.
A tak starší paní, která jednoho dne vstoupila do přeplněného vozu metra, přinesla s sebou nejen radost a humor, ale také něco mnohem cennějšího - připomněla všem, jak důležité je být laskavý a pozitivní, kdekoliv jsme. Vždycky se najde někdo, kdo to nakonec ocení. A pokud to nebude žádný z kolemjdoucích, budeme to mi sami, protože nám třeba potom i sychravé pondělí přestane připomínám otravný, útočící hmyz, který je třeba odehnat , co možná nejdál od sebe.
DALŠÍCH 51 POVÍDEK NAJDETE V KNÍŽCE "PLNÝ KÝBL OPTIMISMU", KTERÁ VYCHÁZÍ 30.4.2024!