Stačí vidět!
Dnes moje cesta vedla tím známým směrem. Do Prahy. Za lidmi, kteří hledají své vlastní „kam dál“, "svojí cestu" – a někdy jim stačí jen maličko pootočit pohled, aby se cesta ukázala.
Vlak Arriva si jel svým jistým rytmem. Koleje zpívaly, lokomotiva si počítala pražce jako někdo, kdo si v duchu odškrtává splněné úkoly.
A i já měl pro jednou hotovo. Všechno připravené, uklizené, uzavřené. Ten zvláštní klid, kdy už nemusíte nic dohánět a můžete jen spokojeně koukat skrze okénko.
Na obzoru se objevil reliéf Prahy.
A mezi tím – jaro.
Takové to nenápadné. V keřích, v trávě, v barvách, které ještě váhají, jestli už ano nebo ještě chvíli počkat.
A pak… mžik. Na poli ležel člověk.
Jenže vlak jel dál.
A ten obraz zůstal někde mezi vteřinou a pochybností. Byla to pravda? Nebo si oči jen "něco" všimly… a mysl si k tomu připsala příběh?
Černá bunda. Tvar těla. Nebo jen hlína, která si hrála na člověka?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlak plný lidí.
Tolik očí. A přesto – nic.
Nikdo nic neviděl.
Nebo možná… nechtěl vidět.
A tak přišla ta tichá otázka, kterou si občas pokládáme všichni:
Nechat to být? Nebo udělat ten malý krok navíc?
Na Nádraží Veleslavín jsem vystoupil a zavolal na Policii.
Popis. Místo. I nejistota v hlase. Policista všechno zaznamenal a zavěsil.
Za pár minut druhý telefonát.
Znovu jsem vyprávěl ten příběh, který možná ani nebyl příběhem.
Tentokrát do hlídkového vozu, který se vydal na místo.
A ještě jsem přidal jednu větu, tak trochu mezi nádechem a výdechem:
„Snad jsem to viděl správně…Kež bych měl úplnou jistotu...“
Za hodinu přišla zpráva.
Krátká. Úsporná. Opravdová:
"Člověk nalezen. Živý. Jen odpočíval."
A mně se ulevilo hned několikrát.
Že oči nelhaly.
Že to nebyl zbytečný poplach.
A hlavně… že ten člověk pořád je. A živý!
I když – upřímně – kdo si jde odpočinout na pole, ten si asi zrovna v životě nese něco těžšího než batoh.
A stejně tak mi v hlavě zůstala jedna malá, neodbytná myšlenka: Opravdu jsem ho viděl jen já?
Nechci tomu věřit.
Nechci uvěřit tomu, že kolem nás chodí lidé, kteří se dívají… a přesto nevidí. Nechtějí vidět.
(Neber mi, živote, všechny iluze.)
Možná je to celé vlastně jednoduché.
Dívejte se kolem sebe.
Ne proto, že musíte.
Ale protože jednou… možná právě vy budete tím, koho někdo zahlédne jen na okamžik.
A ten okamžik může rozhodnout!