Zvířecí ráno

Vlastně ani nevím, proč tak jásám nad přicházejícím víkendem, když bude pracovní. Možná už jen proto, že je. Některé věci nepotřebují důvod. Stačí, že přijdou – jako pátek. A my jim tak trochu věříme.

Ráno jsem se probudil ještě dřív, než se pustil do rámusení budík. Takové to ticho před zvukem, které má vlastní rytmus. Můj ranní rituál s kávou a vyřizováním emailů narušil jen kanár. Valil na mě své obří, korálkově černé oko, které jasně vypovídalo, že tahle hodina je v hlubokém rozporu s kanářím vstáváním. A já měl najednou pocit, že jsem to přehnal. Ne s časem. Se svědomím.

Těsně před odchodem už byl v plné energii i on. Náš pažravý opeřenec byl po koupeli a usilovně mě přesvědčoval, že včerejší list se výrazně zmenšil. Ubyl. Patrně přiletěl cizí kanár a připravil ho o jeho pochutinu. V takových chvílích se člověk naučí rozumět i beze slov. Mou povinností je jeho trpělivost s mým brzkým vstáváním oplatit novým listem. Nebo raději dvěma. Kdyby se opět ukázal ten cizí opeřenec, který vyjídá jeho zásoby. Svět je plný neviditelných návštěv.

Cestou na nádraží jsem potkal dvě rozdováděné zrzky. Veverky se honily kolem stromu a když jsem je tiše minul, objevila se z každé strany kmene jedna veverčí hlava. Obě jako kdyby se ptaly, jestli se přidám v jejich hře na babu. Na okamžik jsem zaváhal. S díky jsem odmítl. Vymluvil jsem se na vlak. I když holky veverčí věděly své. Znají dokonale jízdní řád. A možná i to, že některé vlaky jezdí jen v hlavě.

Cestou z dejvického nádraží přes letenské sady mě z myšlenek vyrušilo mňoukání. Mňoukalo koťátko. Velmi usilovně. Ozývalo se to z koruny stromu nad hlavou. Zvedl jsem oči a musel si je protřít. Žádná kočka. Sojka. Ne krkavec, ne straka, kteří to zvládají běžně. Krakonošova sojka práskačka. Patrně se učí cizí jazyky. Koukala na mě a mňoukala dál. Svět je někdy větší, než si připouštíme. A někdy si jen hraje.

Dokonce si ji u toho několik asijských turistů natáčelo. Mě to nenapadlo. Přece jen dodržuji autorská práva. Osa číhá všude. A některé příběhy možná ani nechceme chytat do telefonu. Stačí, že se stanou.

No moc hezká cesta to dneska byla. Taková ta obyčejná. A přitom trochu jiná. Jako by se svět na chvíli rozhodl být o něco vlídnější. Nebo jsem si ho tak jen všiml.

A jaká je ta vaše cesta?

Všímáte si drobných radostí, nebo jste zamčení v sobě?

Jiskříte jako prskavky, nebo spíš jen dusíte plamínek uvnitř?

Napíšete mi?